Ani Sněhurka není bestie

Úvod:

Milý čtenáři, tento blog jsem založila na základě nutkání rozšířit vědomosti ohledně výchovy psa. O vztahu s ním a jeho komunikaci, která hraje zásadní roli ve společném životě s ním.

Věřím v to, že skrze psa můžete pochopit sami sebe, protože váš pes je vaším vnitřním odrazem. Stejně tak můžete pomoci jemu a to jedině tak, že změníte sami sebe. Pokud tyto souvislosti nevidíte, jste tu na správném místě.

Články píši formou svých osobních příběhů a zkušeností. Pokud jste tu poprvé, přečtěte si úvodní příběh.

Články můžete libovolně sdílet a šířit dál. Děkuji. Pavla

———

Ani Sněhurka není bestie:

Dennodenně se v Řecku setkávám se psy, kteří žijí na ulici. Měla jsem z nich nejdříve strach. Nevěděla jsem, co mohou udělat. Nevěděla jsem o nich nic. Navíc jsem v té době byla čerstvou matkou a na vše jsem byla strašně citlivá, opatrná a úzkostlivá.

Na moji Arinku, 5 letou krátkosrstou kolii, jsem zatím jen trpělivě čekala. Měla jsem tak čas pozorovat své okolí. To mi ovšem moc nepomohlo.

Někteří pejskaři, ale i volně chodící lidé, s sebou nosili hole, klacky, což na mě ihned zapůsobilo a já si udělala úžasnou představu o zběsilých šelmách a útočících bestiích.

Takže, když mi maminka moji milovanou Arinku konečně přivezla, měla jsem jasný důvod se o ni bát. Samozřejmě se to projevilo na našich procházkách.

Několikrát se stalo, že mi po Arince psi zaútočili. Já samozřejmě začala křičet a panikařit. Arinka většinou vzala roha, což můj strach o ni jen prohloubilo a o to více jsem za ní hystericky křičela a odháněla krvežíznivé bestie.

Jednou mě jedna místní paní pejskařka – „vodítkářka“ vynadala, že mám svého psa vodit na vodítku. V té době jsem byla totiž jasný „nevodítkář“ a vodítko jsem vůbec nepotřebovala a dokonce nerada používala. Arinka chodila prostě na volno, což u nich nebylo asi zvykem.

S Arinkou jsme měly úžasný vztah. Stačilo se na sebe podívat. Nebylo moc důvodů vodítko používat. Tedy aspoň do té doby.

Bohužel mi to ta paní řekla po tom, co mi na Arinku dost zostra zaútočila jedna z jejích pouličních „bestií.“

Mám takový pocit, že jsem v tu chvíli viděla černě a její poznámka, které jsem stejně nerozuměla, ale z jejích gest pochopila, mě rozpálila do běla. Myslím, že jsem jí řekla své a rozhořčená nemilou zkušeností jsem zoufale ze scény odešla. Pitomá „vodítkářka,“ říkala jsem si!

Dlouho jsem se této paní pak vyhýbala. Neměla jsem náladu poslouchat, abych svého psa vodila na vodítku. Copak nevidí, jak by její labradorka potřebovala vyběhat? Vytáčelo mě to.

Ani si nepamatuji, kdy jsem poprvé viděla díl Cesara Milana. Byl to pro mne ale silný zážitek. Úplně mě ten pán učaroval. To je ono, říkala jsem si. Fascinovalo mě, jakým způsobem situace se psy řeší. Hodně pracoval i s pouličními psy a já jsem začala experimentovat.

Byla jsem v úžasu. Jeho sebevědomý postoj a zároveň pevné a klidné jednání mne učarovalo. Začala jsem si více všímat sama sebe a toho, co s Arinkou dělám. Začala jsem zkoušet nová setkání se psy, kterým jsme se doposud s Arinkou vyhýbaly.

Uvědomila jsem si, jak moc mé chování mého psa ovlivňuje a začala jsem pozorovat sama sebe. Začala jsem si klást otázky a hledala, co zabírá. Začala jsem pátrat po psí řeči.

Ty změny v jejím chování byly opravdu jasné a viditelné. Začala jsem také více používat vodítko. Hodně ji to pomohlo. Především v situacích, kdy se k nám přiblížili noví psi a já ji tak mohla mít u sebe pod kontrolou.

Učila jsem se zachovat klid a být tam pro ní. Postupně mi začala více věřit a i když chtěla z vodítka ze začátku utéci, zjistila, že u mne je bezpečno. Nedovolila jsem, aby jí nějaký pes ublížil.

Zjistila jsem, že pouliční psi mají veliký respekt k lidem a že si především brání své střežené území před novými psy. Jakmile jsem dokázala projít celou Olympijsou vesnicí a seznámila všechny ty pouliční „bestie“ s Arinkou. Dostali jsme od nich zelenou.

Tedy až na Sněhurku. Bílou velkou fenu (na obrázku vpravo nahoře), která si extrémně své území chránila. Ale i ta ji po určité době začala respektovat. Prostě jsem ji nedovolila, aby po ní vyjela. Arinka byl můj pes. Museli ji přijmout. Tak jako každého dalšího psa, kterého jsem později měla pod svou ochranou.

Untitled design(2)

Zjistila jsem, že pouliční psi jsou všichni do jednoho úžasní. A zamilovala jsem si i ty, kteří z nějakého důvodu byli agresivní. Později jsem už neviděla v žádném psu bestii a nevidím ani dodnes.

Pochopila jsem a pevně věřím v to, že každý pes má potenciál být skvělým psem a je jen na nás, z jakého úhlu se na toho psa budeme dívat a formovat ho.

Pokud se zasekneme na jeho agresi, neuvidíme příčinu toho, proč to dělá a jednoduše si prostě budeme myslet, že máme agresivního psa. Jenže, za každou bestií se schovává úžasný pes, který jen nedostal svou šanci žít život, který si zaslouží.

Každý pes je jedinečný a každý má pro nás jedinečné poslání.

Příběhy pouličních psů jsou smutné. Jen velmi málo z nich má to štěstí a přežije. A jen málo z nich najdou nové majitele a zažijí teplo domova a sílu ochrany lidské smečky a láskyplný dotyk člověka.

V Čechách se psi na ulici nevyskytují. Jsou ihned někam zařazeni, policií odchyceni. Ale kdo ví, jak to bude v budoucnu. Jak to tak pozoruji, i v Česku se dějí zvěrstva.

Pokud se někdy rozhodnete adoptovat psa z útulku, počítejte s tím, že potrvá nějakou dobu, než si u vás pes zvykne. Pár měsíců? Možná půl roku? To především záleží na věku psa a na jeho vybudovaných zvycích. Nicméně bude stále rozdíl v tom, když si vezmete psa z útulku a nebo psa, který žil jen na ulici.

Pes z ulice je více samostatný a trvá mu déle, než se přizpůsobí celé rodině a novým venčícím rituálům.

Čím méně o psu budete vědět, tím lépe. Proč?

Protože čím více člověk ví, tím více se psem soucítí a to je právě to nejhorší, co pro zachráněného adoptovaného psa můžete udělat.

Psovi tím nepomůžete. Budete ho litovat a zbytečně ochraňovat. Pes se bude cítit neustále ve stresu, protože vás uvidí ve stresu.

A co tedy máte udělat?

Nevybírejte si psa na základě jeho roztomilosti a protože vám je ho líto. TO JE ZÁSADNÍ.

Pokud to chcete udělat, udělejte to vědomě.

Vyberte si psa podle toho, jakého psa k sobě zvládnete a chcete.

Jaký je váš životní styl? Jste více doma a nebo stále venku a máte rádi aktivní život?

Vyberte si buď více klidného a nebo více energického raubíře. S výběrem vám mohou pomoci přímo v útulcích, ale lépe bych se obrátila na nějakého zkušeného pejskaře.

Výběr psa je totiž klíčový.

Pokud chcete mermomocí zachránit nějakého vystrašeného chlupáče, měli byste mít už se psy zkušenost a vědět, jak psovi nejlépe pomoci. Jinak psovi ani sobě život neulehčíte.

A pokud se chcete přeci jen dozvědět o historii zachráněného psa, udělejte to až po tom, co se svým psem bez předsudků navážete vztah. Informace použijte k tomu, aby vám pomohly vyřešit nějakou záhadu v jeho chování a nebo k tomu, abyste třeba konkrétně zapracovali tam, kde je potřeba.

Věřte sami sobě, ve svou intuici. Jak se se psem cítíte. Rozhodněte se, až když psa několikrát navštívíte a uvidíte ho i v jiném prostředí, s jinými psy a v jiných situacích. Vezměte psa na procházku. Dejte si na čas s rozhodnutím. Udělejte to, až když si budete opravdu jistí, že to je ten pravý.

Přeji Vám, ať je rok 2016 plný nových objevů, které Vám pomohou vyřešit záhadné chování vašeho psa.

Ať co nejvíce pouličních psů je zachráněno a co nejvíce psů z útulku najde svůj nový domov.

Stojí to za to, že jo Díno? 🙂

PS: S tou paní jsem se později zkamarádila a zjistila, že pravý důvod, proč lidé mají psy na vodítku je převážně kvůli tomu, protože se bojí, aby jejich miláček nesežral něco otráveného. Bohužel ani psi na vodítku nejsou před tímto nebezpečím takto chráněni. Jen okamžik náhody mi pomohl zastavit Dína před sežráním jednoho takového kousku.

Ale o tom až opravdu příště!

PŘEJI VÁM krásný rok 2016

podpisy oba

 

 

 

 

Pavla Polymnia a Díno Dinosaurus

Pavla Polymnia
Vaše průvodkyně férovou komunikací se psem. Pomáhám psům a jejich páníčků tak, aby se spolu v důvěře a respektu vždycky domluvili. Napsala jsem zábavnou knihu pro psy, na které si uvědomíte, jak si vás pes krásně omotává kolem svých tlapek. :)
Jak vyzrát na páníčka (návod pro psa)
Příběh o tom, jak vznikl online kurz Psích souvislostí si přečtěte tady>>.

Komentáře